Slohová práce
Dopis
Téma: O smutné příhodě, které jsem byla svědkem
Drahá Theresie,
omlouvám se, že píši ti s takovou časovou prodlevou. Snad osud tomu tak chtěl, stala se událost, jež zvláštním způsobem ovlivnila můj život a racionální myšlení na určitou dobu přepnula do úsporného režimu. Pokusím se ti aspoň ve zkratce přiblížit své zážitky z poslední doby.
Vše se váže k datu 3. dubna tohoto roku, kdy jsme se jako pětice studentů chystali na každodenní cestu do školy. Kamarád bydlící ode mě na pár bloků si po dlouhém pracovním vytížení dovolil pořídit auto. Nabídnul mi rychlejší a netradiční způsob dopravení se do města Orlová, kde se nachází místo našeho věčného působení. Vyjeli jsme vstříc novému dni a zvolili cestu kolem Dolu Doubrava. Z předchozího večera byla zem pokryta velkým množstvím polibků, jež jí uštědřil déšť. Silnice se proto stala nadmíru kluzkou a drobné kamínky tomu také příliš nepřidaly. Když jsme vjížděli do zatáčky, vozidlo se stalo nekontrolovatelným a točilo se s námi jako ručičky na ciferníku. Pamatuji si jen, že se mé pocity podobaly jízdě na centrifuze v lunaparku. Rebelující stroj s námi udělal několik kotrmelců, a poté se konečně zastavil. Uvnitř nastalo ticho, každý z nás byl natolik zaskočen, že nebyl schopen vydat ani hlásku a donutit se k pohybu. Po chvíli jsme přeci jen sebrali dost odvahy opustit onu železnou bestii a zkontrolovat správný chod svých životních orgánů. Kuba, řidič, počal zjišťovat újmy jak na zdraví svých spolujezdců, tak i na své mašině. Auto nevypadalo, že by ještě někdy mohlo jezdit, my měli větší štěstí. Jednu slečnu museli kvůli bolesti zad z vraku obezřetně vytáhnout a Kubovi z lebky malými pramínky kapala rudá snůška krve. My ostatní jsme mohli dýchat a především chodit, to bylo hlavní. Propukla panika. Potáceli jsme se kolem místa činu a nedokázaly adekvátně rozhodnout, co uděláme v následujících minutách. Já hledala své barevné fixy a batoh, ležet několik metrů od nehody. Přitom jsem narazila na povalující se doklady od Kuby, které byly v této situaci víc než důležité. Sanitka s hasiči přijela za nedlouho. Zavolal jí mladý řidič kamionu, který zastavil snad minutu po té, co skončila naše málem smrtonosná cesta. Dnes mě napadá, že stát se to o pár minut později, tirák by mohl být koncem naší existence. Po dobu čekání na záchranný sbor jsme vymýšleli způsob, jak se dostat v čas do školy. Šok byl natolik nesnesitelný, že jsme si nechtěli přiznat, co se stalo a snažili se na to nemyslet. Zdravotníci nás ale bleskurychle vrátili do reality. Po dotázání se mé osoby, zda se cítím dobře, se mi zatmělo před očima a už si přesně nevzpomínám, jak jsem nastoupila do sanitky a dostala se do nemocnice. Čas jako by v tu chvíli neexistoval. Přestal být proudem, který prýští z temna a v temno se opět navrací. Byl mořem, v němž se němě zrcadlí život. Zpříma jsme hleděli na tu zpočátku nevině klidnou hladinu, ze které vystupoval mohutný vír a neměli jsme nejmenší potuchy jak jej zastavit.
V čekárně u lékaře to přímo vyzývalo k tomu, abychom si kladli otázky, na které jsme neznali odpovědi. „Co se stalo? Kde to jsem? Proč tady sedím? Kde jsou ostatní?“, neustále dokola jsem se ptala sama sebe a chtělo se mi zároveň smát a plakat, křičet i šeptat. Rozporuplné emoce a dodatečný strach počal ovládat veškeré údy.
Se slzami volám mamce, aby si pro mě přijela. Rázným způsobem je mi vytknuto, že jsem zvolila jiný způsob dopravy, nežli autobusem. Když mě pak ale vidí schoulenou mezi ostatními pacienty, začne si uvědomovat vážnost situace. Obdivuji její sílu, kterou se mi pokoušela vpřádat do žil, abych se aspoň trochu vzpamatovala. Převezli mě vozíčkem se zafixovaným krkem na pokoj, kam byla dána i má spolusedící s pohmožděninou zad. Každou chvíli se mi zdálo, že se mi musí rozskočit hlava a na malé kousky i zbytek těla. Nitrožilní formou mi bylo aplikováno anestetikum, jež utlumilo pouze bolest těla, nikoliv duše. Pohltil mě hluboký spánek. Ten je přeci balzámem na všechna trápení, ačkoliv nočním můrám uniknout nelze.
Po pár vyšetřeních a nekonečných dnech strávených vegetováním na hadičkách v nemocničním prostředí, jsem byla propuštěna do domácí péče. Ačkoliv jsem byla nadšená, že jsem konečně doma, bolesti a chmurné myšlenky neustupovaly. Prášky utlumující bolest jsem konzumovala namísto lentilek, jejich účinky však stále ubíraly na síle. Pocity závratí, slabostí a na vyvrhnutí obsahu žaludku mě nepřestávaly pronásledovat. Až na silný otřes mozku a zablokovanou levou, horní část těla, jsem byla relativně zdráva- dle lékařské zprávy. Co ale dělat, když nic nepomáhá a stav se nelepší? Doktoři mě po zarputilém přesvědčování maminky poslali na vyšetření CT, byla mi zjištěna krevní sraženina na mozku. To teprve začíná být legrace. Byly mi podávány další a další léky, ze kterých mi bylo stále hůř a hůř. Takové dny člověk jen prospí nebo se nechává unášet na křídlech melancholie. Nemohla jsem koukat na televizi, dokonce ani číst knížky. Byla to muka. Povinnosti do školy se neustále kupily a já k tomu mohla jen přihlížet. Nevěřila bys, jak atraktivní mi v tu chvíli připadala představa, že bych seděla v hodině biologie a nemusela ležet v posteli a pociťovat tak silnou mizérii.
Zpočátku jsem si říkala, že jsem se podruhé narodila a mám šanci napravit všechny své chyby, ze kterých se neustále nemohu poučit, že mohu něco změnit a začít si víc vážit života. Namísto toho jsem byla odkázána na věčnou samotu. Ano ano, jistě tě napadá, že jsem musela mít popularitu po přežití takové události, ta ale netrvala dlouho. Je pravdou, že se pár dní mnoho lidí zajímalo, jak to se mnou je. Ale postupně zájem ochabnul a já zůstala zcela napospas sama sobě. Samozřejmě maminka mi byla v té době tou největší oporou a nejbližší spřízněnou duší. Nikomu nic nevyčítám, každý máme své problémy a svůj život. Ale na druhou stranu, kdyby na mně někomu záleželo, udělá si aspoň chvíli na to, aby mě přišel pozdravit nebo přinejmenším napsal sms či zanechal jiný elektronický vzkaz. Netoužím po tom, aby mě kdokoliv litoval, jen jsem chtěla, aby mě lidé kolem nebrali tak samozřejmě. Když jsem mezi lidmi, patřím k nim, ale pokud tam nejsem, nikomu nechybím. Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Já to teď zažila na vlastní kůži. Získala jsem nová pouta přátelství, mnohá se rozpadla a některá dokonce nabrala na síle. Mé vděčné díky patří lidem, kteří na mě i v takové chvíli nezapomněli. Uvědomuji si o to silněji, jak krutý může život být. Nikdy přeci člověk neví, komu zvoní hrana.
Abych se vrátila k léčbě. S mamkou jsme zvolily jinou formu, tzv. alternativní medicínu. Víš přeci, jak moc nás tyhle záležitosti interesují. Věřím, že tohle mi jako jediné může pomoci. A také pomáhá! Teď, po uplynutí skoro dvou měsíců, je mi mnohem lépe. Jak po fyzické stránce, tak především po té psychické. Urovnala jsem si hodnoty a sestavila zcela nový žebříček nutností a možností. Do popředí se dostávají povinnosti ze školy. Je to dost náročné, ale musím to zvládnout. Přeci mě znáš, mé ego by nepřežilo pohoření především v této kapitole života. Jen kdyby to s tou pamětí a soustředěním se bylo lepší.
Věřím, že mám strážného anděla, který nade mnou bdí. Měli jsme štěstí v neštěstí. Jsem vděčná za nový pohled na svět a na lidi. Vše zlé je k něčemu dobré. A nebýt zla, nikdy si dobra nebudeme dostatečně vážit. Děkuji i tobě, za pochopení, za tvou podporu, a že aspoň prostřednictvím dopisů, jsi se mnou. Myslím na tebe.
S Láskou navždy Tvá
Wilhemina.
© 2008- Wilhemina_Murray
…inspirováno skutečnou událostí, fakta nejsou jakkoliv pozměněna…
