Rolland Romain, Petr a Lucie

Str. 16
Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni.

Proč život vypadá jako nekonečný řetěz, obludný a děsivý, jehož každý článek se vztekle zakusuje do sousedovy šíje, pase se na jeho těle, tyje z jeho bolesti a žije z jeho smrti? Nač boj a nač bolest? Proč smrt? Proč život? Proč? Proč?

Str. 18
Vnikne-li nám do očí božská proporce linií a barev anebo zazní-li nám v rozkošnicky vnímavé a zvučné ulitě ucha krásné měnivé hry akordů rozvíjejících se a splývajících jeden s druhým podle zákonů harmonie, pociťujeme v nitru mír a jsme zaplaveni radostí. Ale toto záření přichází zvenčí; je to, jako by nás teplo nějakého dalekého slunce drželo v opojení vysoko nad naším životem. Netrvá to dlouho; pak zas klesáme na zem. Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost.

Str. 21
Tisk, zavřený v psinci, štěkal po odvetě.

Str. 22
Ale nebyla žádná, naprosto žádná podoba mezi těmito chvilkovými obrazy a oním obrazem skutečným, který hledal a který, jak byl přesvědčen, miloval. Což jej nemiloval? Ale ovšem, miloval; a právě proto jej viděl všude a ve všech podobách. Neboť každý úsměv, každé světlo, každý život je láska. A chtít ji vidět v přesné podobě, to by znamenalo oklešťovat ji.

Str. 30
Zítřek… Ti kdož přijdou po nás, stěží si budou moci představit, kolik němého zoufalství a bezedného žalu bylo ve čtvrtém roce války obsaženo v tom slově zítřek… Taková únava! Sta zítřků šla jeden za druhým, sta zítřků navlas podobných včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím a čekáním, čekáním na nic. Čas již neplynul. Rok byl jako Styx, podsvětní řeka, obtáčející život kruhem černých a mastných vod, pochmurně se lesknoucích a vypadajících, jako by stály. Zítřek? Zítřek je mrtev.

Str. 36
„Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí…“
Mluvila dál:
„Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy a utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho… Ale mé srdce přece žádá a volá: Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí. Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?“

Str. 41
Nikdy je nezajímal smysl slov, nýbrž jejich životní dech, jakoby letmé dotyky chvějivých tykadel…

Str. 51
Umělcem by se měl stávat jenom ten, kdo naprosto nijak nemůže sám pro sebe uchovat všechno, co cítí, jenom ten, kdo toho v nitru má příliš mnoho.
Str. 72
Drahé zduchovnělé ruce! Petrovi se zdálo, že mají jako ruce pohádkových víl na konci prstů drobounká ústa.

© Romain Rolland
Z knihy: Petr a Lucie

~ od wilhemina na 16. září 2008, úterý.