Emilie Simon, Desert

Veškeré naše kroky jsou protkány tóny hudby.
Hudba nás nikdy neopustí, nechceme- li to.
Hudba může ovlivnit prožívání celého našeho dne. (Každé ráno po zapnutí rádia očekávám první song, který se z něj vylije.  Díky své paranoidní představivosti si okamžitě představím průběh celého dne. Green day je znamením velké hrozby! Be attention!)

Hudba je útěk od reality.
Hudba je nalézání se.
Hudba je slastná droga.
Hudba je neskonalá závislost.
Hudba je samozřejmostí, která opadává.

Hudba je jako vlna v moři- pomalu vzniká a jen některá získá dostatek sil na uchvácení veškerých smyslů lidské bytosti. (Znáte ten pocit, kdy nevnímáte nic jiného než pouze to, co se vám silným proudem vlévá do ušních bubínků? A vy si nemůžete pomoci. Musíte to polykat receptory, dostává se vám to do mozku a žil. Nechápete, jak se něco tak božského vůbec mohlo zrodit. Nelze se toho naplnit. Samozřejmě až do chvíle, kdy objevíte něco zcela nového. Staré upadá a koloběh se opakuje. Je to obdobné jako s láskou, bolestí, se vším. – Skutečně se domníváte, že poslední dodatek je diskutabilní?)

Hudba je odrazem nás samotných. (Jen ne každý to dává progresivním způsobem najevo.)
Dle aktuálního hudebního zainteresování se druzí snadno rozpoznají pocity, které se v nás zmítají. (Zajisté, že vždy při Gloomy Sunday nemám zapnutý sebedestruktivní program, nechoďte mě zachraňovat. A každopádně ne s trampolínou pod okno, trpím akrofobií. Z okna bych za žádnou cenu nevyskočila.)
Hudba je vše, nic a napořád.

Čím vyspělejší začínám být, tím „vážnější“ hudbu vyhledávám. Lidská psyché se neustále vyvíjí.
Osobně se nedokážu zařadit do určité sorty lidí poslouchající pouze určitý druh musiky. Na jednu stranu „někam patřit“ mi připadá velmi sofistikované, ale na druhou stranu také neadekvátní. Kdybych o sobě tvrdila, že náležím kupříkladu ke gothic, tak by ode mě bylo nemístné, abych jezdila na open air tekkna a drum´n´base, nemýlím- li se snad? Jsem tedy nikým, bude- li to znamenat, že nechci být nikam řazena. Jsem v tomto ohledu velmi ovlivňována náladou a také okolím. Ve sprše mě nejvíce uvolní vážná hudba a především smyčcové nástroje. Když uklízím, spěchám nebo chci potkat zaručeně velké množství lidí, volím tekkna, jungle, drumy. Pokud je má mysl smutná, chmurná, osamělá nebo zničená realitou všedních dní, pak toužím po alternativním rocku, electru, triphopu, swingu, blues, acoustic a odvětvím jim obdobným. Vzpomínky a nostalgie řeší punkové a rockové záležitosti. Metalové (všech odnožer, nožiček a ručiček), hardcorové, grindové, gothické zaměření vyžaduje v mém podvědomí naprostou frustraci okolím nebo naopak brilantní veselí. Ska a obdobné v poslední době vyhledávám, čím dál méně. A při hraní si capoeiry je bezpodmínečně nejlepší volit reggae a brazilskou „sinsemillu“ (hudbu marjánkových lidiček, jak jsem si dovolila nazvat). Je dobré mít takto rozmanité choutky hudebně se týkajících, nebo je to pouze zmánka toho, že jsem ještě nenašla své pravé JÁ?

© 2008- Wilhemina_Murray